Dnes, v době internetu, kdy se na nás řítí lavina informací, může být výběr luku paradoxně složitější než dříve, kdy spolu ještě lidé hovořili „jako lidé“ tzn. “oko v oko“.

Na počátku je třeba si stanovit priority. Pokud chcete hned, nebo v co možná nejkratší době spolehlivě zasahovat šípem cíl, tak vybírejte mezi kuší a kladkovým lukem.

Pokud jste sportovec a jde vám v první řadě o výsledek, máte rádi propracované tréninkové metody „ušité“ na míru přesně pro vás, rádi počítáte a vůbec celkově chcete mít vždy a vše pod kontrolou – změřené, vypočítané, jsou pro vás vhodné olympijské luky, nebo luky spadající do kategorie „barebow“.

Bohužel pro tyto dvě skupiny střelců v naší nabídce luky chybí.

Pokud mají ve vašem rozhodování místo pojmy jako „tradiční“, „krásný“ nebo „cesta“, tak jste na správné adrese.

Mé chápání tradičního luku je luk prostý jakýchkoliv „ulehčovadel střelby“ tzn. bez kladek, stabilizátorů a mířidel. Na druhou stranu proč nevyužít materiálových a technických možností naší doby? Laminát nebo karbon dělají luk výrazně uživatelsky komfortnější i bezpečnější. Dalším důležitým hlediskem při výběru luku by měla být jeho „zdravotní nezávadnost“. Tím mám na mysli zejména minimální „handshock“. Tato zjednodušeně řečeno zbytková energie, kterou neodebere při výstřelu šíp, se projevuje u řady luků značnými vibracemi na přední ruce. Začátečník, který si pořídí levný sériový luk, tento efekt bere jako přirozený, neboť ani netuší, že by to mohlo být jinak. Nejsou výjimkou i pokročilí střelci, kteří tzv. „kopání luku“ příliš nevnímali. Tady jsem zažil pocit opravdového vítězství a to ve chvíli, kdy vyzkoušeli mé karbonové provedení luků a zjistili, že výstřel může vypadat i jinak. Že může být komfortní. Je třeba si uvědomit, že lukostřelba je mimo jiné neustálé opakování stejného pohybu. Sled i několika set výstřelů denně, dlouhodobé střílení, vylučuje použití luku, který tělo nadměrně poškozuje. Zde s oblibou používám „teorii kopce“ českého klasika Jarky Nohavici z filmu Rok ďábla,

kde hovoří o alkoholismu, ale stačí si místo toho dosadit naše klouby a šlachy a… „jdeme do kopce a nikdo nevíme jak je ten kopec vysoký“…. Všem nám přeji, abychom svůj „bod zlomu“ nikdy nezažili a podle toho i luky vyrábím.

Ne nepodstatným hlediskem při výběru luku je i jeho vzhled. To je obtížně měřitelný parametr, protože vnímání krásy je věc čistě individuální a mění se s dobou i geografickou pozicí. Sám bych nedokázal úspěšně střílet z luku, který by se mi nelíbil. Tradiční luk a tradiční způsob střílení je víc, než jen prosté zasahování cíle. Je to životní styl, neustálé hledaní, práce na zdokonalení nejen těla, ale i mysli. Nikdy nekončící proces, prostě – CESTA.

Přeji vám, ať je vaše cesta co nejrovnější a bez velkých kamenů.

Arni